Na co fotím

22.03.2021

Jako většina chlapů miluji techniku a nejraději bych zkoušel každou novinku a objektivy měnil po měsíci. Ale aby člověk pochopil jak foťák funguje, jak ho nastavit nebo čím je daný objektiv specifický, musí s ním strávit nějakou dobu a porozumět mu. Ale popořadě.

Začínal jsem, jako polovina z nás, s Canonem (druhá polovina s Nikonem). Koupil jsem si 700d se setovým objektivem a už po měsíci jsem si byl jistý, že to nebyl krok správným směrem. Chtěl jsem fotit hlavně sport a přírodu a k tomu mi 700ka se seťákem nestačila. Nahradila ji tedy o třídu lepší sestřička 70d s objektivem Sigma 28-300 a pevnou 50kou 1.8. A to byl úplně jiný svět. V tomto bodě už mi bylo jasné, že to nebude levný koníček. Na sport jsem pořídil 70-200 2.8 a na krajinky 18-35 od Sigmy v 1.8ce. Odfotil a natočil jsem s tímto setem spoustu věcí, od sportu, přes svatby až po portréty.  Vydržel mi téměř 3 roky.

Ale čím více jsem fotil, tím více jsem začal pokukovat po Full Framu. Blížily se Vánoce a v Megapixelu se objevila akce na FF bezzrcátko Sony A7II. Díky redukcím, kterých je na Sony foťáky velké množství, jsem mohl dále používat již koupená Canon skla. Když jsem doma A7ku vybalil z krabice, přišlo mi, jak kdybych držel v ruce hračku. Oproti zrcadlovce byla snad poloviční. Ale stačila jedna fotka. Dámy a pánové, jiný svět. Dynamický rozsah, hloubka ostrosti, ISO 1600 v pohodě použitelné. Pro mě v tu chvíli neuvěřitelné, co tak malý foťák dokáže. Byl jsem ze Sony tak nadšený, že jsem hned pořídil ještě APSC A6300. A7II byla na sport přece jenom trochu pomalejší a spolu s redukcí a Canon skly to ne vždy fungovalo na 100%. A ještě jedna věc byla oproti Canonu složitější. Výdrž baterie. Výdrž jedné na přibližně 300 fotek bylo opravdu málo, protože za den na svatbě jich dám klidně 2000. Vozil jsem sebou tehdy v batohu 7!! náhradních kusů a pořídil bateriový grip, abych nemusel každou hodinu měnit.

Pak jsem narazil na Facebooku na Sony Gang skupinu, kde jsem začal zjišťovat, že nutně potřebuji nativní skla. Rozloučil jsem se se zbytkem Canon výbavy, redukci také poslal do světa a u domu už zvonil kurýr s prvními krabicemi oranžové barvy. Samozřejmě jako u Canonu byla nutná 50ka v 1.8, 70-200 G na sport, 16-35 Zeiss na krajinky. Teď jsem teprve přišel na sílu celého systému. U zrcadlovek mě zlobil front/back focus, každá 3 fotka byla špatně zaostřená. Ale se Sony byla fotka špatná jen tehdy, když jsem udělal chybu já. Říkal jsem si tehdy: "Co víc potřebuji?"

Pak jsme ale vyrazili do Rakouska na hory a tchán mi půjčil Olympus E-M1 Mark II. A něco bylo najednou na mé A7II špatně. Autofocus. Olympus byl na hony vzdálen, ta rychlost byla neskutečná. No nic, tohle musím vyřešit, nemůžu mít foťák s tak pomalým autofocusem. Delší dobu už se vynášela do nebes nová Sony A7III, která neměla tu trapně malou baterku a měla konečně na sport použitelný autofocus. Bylo rozhodnuto, ahoj A7II a A6300, vítej A7III. 


Musím začít nový odstavec, protože tento foťák si to zaslouží. Nečekal jsem takový skok mezi generacemi, ale to nebyl skok, to byl ... ani nevím jak to nazvat. Cesta na Mars. Použitelné ISO 6400!!, baterka vydrží více než 1000 fotek, neskutečný autofocus, slot na dvě karty a také ostření na oko. Nevím kam chce jít Sony dál, ale tohle bylo do té doby jako z jiného světa. Jasně, na trhu byla ještě A9ka, která je ještě o krok dále, ale stojí ranec a nemyslím si, že bych ji na moje focení využil. Suma sumárum, tohle je foťák, který mám už skoro 3 roky a nevidím jediný důvod měnit ho za jiný. Dokud bude sloužit, má v mém batohu místo jisté. Pouze ho na letošní sezonu doplní sestřička s větším rozlišením, A7RIII. Přece jenom, fotit a točit jenom s jedním foťákem je tak trochu o hubu.

Objektivy jsou kapitola sama pro sebe, k nim se vrátím v dalším článku. Pokud vás zajímá cokoli ohledně techniky výše, klidně se mi ozvěte, rád zodpovím jakoukoli otázku.